29.1.2007 - 4.2.2007

    Druhé soustředění jsem jako trenér zůstal sám a přesto jsem ho uskutečnil…. V pondělí 29. ledna jsme vyrazili opět do Chotěvic. Program soustředění byl velice podobný jako minulé léto. Třífázové tréninky – ranní běh, nácviky, sparingy, posilování, atd. Ve středu a v sobotu byla opět k dispozici sauna a tentokrát jsem domluvil i hodnotnější stravování v místní jídelně. Takže místo popisu jednotlivých dní a tréninků, jsem se rozhodl, že Vám dám přečíst, jak jsme se měli ve čtvrtek, v den volna. Autorem je Filip „sympaťák“ Sýkora (odkaz).  Měl jsem z kluků a jejich výkonu na soustředění vcelku radost a spokojený jsem byl i se Zuzkou a Ivou, ale Monika a Kristýna by si měly uvědomit, že jsou na soustředění kickboxu. Jakékoliv připomínky, dotazy nebo nápady mi posílejte na e-mail Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

SYMPAŤAK              4. den po třídenním tvrdém několikafázovém tréninku jsme dostali všichni 1 den volno na zregenerizování našeho zmoženého těla a na celkový relax. Několik z nás se rozhodlo, že vyjedeme za hranice té příšerné vesnice, kde jsme byli ubytováni a kde jsme byli od rána do večera mučeni. Tak jsme vzali auto (Tolja, Filip, Hajk, Georgi a Mario) a  vyjeli směr Liberec do Aquaparku Babylon. Když jsme přijeli, najedli jsme se, nafotili pár snímků a pak vtrhli dovnitř. Tam jsme přes přísný zákaz jezdili jak malí ve vláčku po pěti. Pravdou je, že jsme byli po tobogánů více rozkopaní než po sparingu, zvlášť když Georgi všem, co jeli před ním,  nekompromisně kopal do hlavy. To opravdu příjemný nebylo.
Když jsme se začali nudit, na přání Tolji jsme se odebrali pryč a vyjeli do Ústí. Popravdě se nám tam moc nechtělo, ale jak jsme později zjistili, bylo to asi nejlepší co jsme mohli ten večer udělat. Tolja zavolal klukům z ústeckého kickboxu a ti nás už netrpělivě čekali na večerní party. Když jsme přijeli, zašli jsme do jedný kavárny uprostřed města. Myslím, že se jmenovala La rue.  Vešli jsme dovnitř a hned nám spadla čelist, protože to vypadalo snad líp než v Praze. Samý hezký holky, na plazmovkách běželo fashion tv, no prostě luxus, který nikdo z nás kromě Tolji nečekal. Když jsme vyšli na záchod do prvního patra, neveřili jsme svým vlastním očím. Vypadalo to jako v Misch Maschi, možná těch holek bylo víc. Nahoře se totiž vybírali modelky a modelové. To už jsme se neudrželi a dostali neskutečnej výtlem, protože takováhle severočeská Praha, to svět neviděl. No z dlouhé chvíle jsme se zakecali s mámou jedné té skoro modelky. Popravdě jsme pak zjistili, že byla víc sympatická než její dcera , protože ta byla neskutečným způsobem hloupá a zárověn kecy měla chytřejší než Hospodářský noviny. Každopádně nám to bylo jedno, holka jako holka, teda až na Džordžíka, ten se za žádnou cenu nechtěl s žádnou ani vyfotit. No asi je vážně zamilovaný. My mu to přejeme. Tak jsme to s tou skoro modelkou domluvili, ať přijde ještě s kamarádkou do lokálně populární diskotéky Emco, abychom se nenudili, protože tu nikoho neznáme. Potom jsme šli do dalšího caféčka jménem Blue café. Tam na nás čekala další 3 krásná a sympatická děvčata a přišel se podívat i Pepino. Objednali jsme si pizzu, něco vypili a odebrali se na diskotéku. Veselý bylo, že jsme do Blue café přišli v 7 a odcházeli snad ve 20 a to jsme kluci byli jen my. Jsme hold frajeří . No prostě v Ústí těm holkám stačí říct, že jste z Prahy a hned jste mazáci a navíc jsou opravdu mnohem míň nemistrovaný než v Praze. Ústecká diskotéka taky nezklamala. Hráli tam klasiku včetně Indy a Wiche. No prostě pecka. Zapařili, popili, zatancovali jsme a pak nám náš rozumný trenér   řekl, že je už čas vrátit se zpět do mučíčí vesnice jménem Chotěvice. Tak jsme se asi další půl hodinu loučili a kluci z ústeckého kickboxu hned říkali, že musíme přijet  znova. Slíbili jsme, že zas jednou dorazíme. Odešli jsem k autu už téměř osamoceni. Tolja se rozloučil se svojí ústeckou kamarádkou a my nasedli ve 3 hodiny ráno do auta. Cesta trvala déle než jsme předpokládali, nejen proto, že jsem zažili originální safari,ale také proto, že silnice byly opravdu neskutečně namrzlé. Ohledně toho safari to bylo tak, za tu zpáteční jízdu jsme totiž potkali na silnici psa, kočku, lišku, zajíce a asi 7 bláznivých srnek. Né že by frajerky aspoň uhnuly, když na ně troubíme, ony se ale zastavili uprostřed silnice. Kdyby jsme na Tolju nezařvali, tak jsme tak 2 měli v autě. Na chvíli jsme se vyspali na pumpě, protože i řidič byl vyřízen. Po této zkušenosti jsme už mysleli, že nás už nic nemůže potkat. Ale netrvalo dlouho a v okamžiku, kdy proti nám jel kamion, nás auto přestalo poslouchat. Bohu díky, že jsme nevjeli tomu kamionu do pruhu, a že „naštěstí“ ten smyk Tolja zvládnul vybrat jenom do svodidel. Auto bylo trochu zdeformované, a tak jsme museli hrubou silou, odstranit plast na pravém boku auta, který bránil pohybu předního kola. Po této druhé zkušenosti jsme už jeli maximálně padesátkou a nějak dorazili domů. Bylo třičtvrtě na pět, když jsme ulehli do postele a za dvě a půl hodiny jsme vstávali na ranní běh. No hardcore den, že to svět neviděl!